Paličkovaná krajka je technika, která se vyvinula z techniky tkaní. Prvopočátky se těžko určují, ale všeobecně se traduje, že se tato technika začala používat v 16. století v Itálii, ale některé prameny tvrdí, že paličkovaná krajka se používala v primitivní formě v Dalmácii. V průběhu 16. století se krajka rozšířila do celé západní Evropy a prožívala svůj rozmach. Byla vizitkou bohatství a moci. Používala se na oděvy bohatých, jak pánů, tak dam. Paličkování se stalo i kratochvílí panstva. V druhé polovině 18. století krajka upadá v zapomnění a je dochovávána jen jednotlivými krajkářkami. U nás se dočkala krajka rozmachu ve 20. století a v dnešní době je celosvětově uznávaná.
Zruční výrobci paličkované krajky byli roztroušeni v celém pásmu Orlických hor, zejména pak na Vamberecku. Archivní prameny se o vamberské krajce zmiňují poprvé v roce 1642, ale počátky sahají do doby mnohem starší. Polovina 17. století je připomínána především v souvislosti s Magdalenou Grambovou, belgickou šlechtičnou, která jako držitelka zdejšího panství přinesla s sebou belgické krajkové vzory a zavedla nový způsob paličkování na podušce (herduli). Svými organizačními a obchodními schopnostmi učinila z Vamberka evropské středisko krajkářské výroby.
Již od svých počátků našla krajka své uplatnění jako ozdoba oděvů, doplněk interiérů šlechtických i měšťanských sídel a kostelů. Časem nacházela uplatnění i mezi prostým lidem. Materiálem pro výrobu krajek bylo nejčastěji kopřivové, bavlněné a hedvábné vlákno, ale také zlatý a stříbrný dracoun. Od jednoduchých vzorů se předcházelo ke složitějším, které si krajkářky navzájem vyměňovaly a vymýšlely nové.
